Tenhle příběh je tak neuvěřitelný, že by ho ani v Holywoodu nenatočili.
Je to ale pravda. Všechno začalo v roce 2013. Tehdy jsem žila s chlapcem V a moc si přála jet někam na dovolenou. Představovala jsem si Bali nebo Tichomoří a on přišel s Chorvatskem. Moje zklamání nemohlo být větší, protože Chorvatsko je přeci dovolená pro trapáky a co tam?
No ale jela jsem. Cestou jsem pořád čekala, kdy už to přijde, ale prý to všechno zařídí „zásadní tunel“ a ten déšť, pustina a hnus se změní v ráj. Nevěřila jsem, ale stalo se to. Kouzlo.
Vlastně za to všechno může i moje nehtařka, která mi řekla „jeďte k Trogiru, tam je krásně“. Tak jsme sjeli z dálnice na Trogir a začali hledat to vysněné ubytování a slíbenou terasu u moře. První zastávka na Čiovu, kde jsem chtěla okamžitě zůstat, jenže silnice a všechno okolo se nelíbilo V., takže jedem jinam. Zuřila jsem, ale pod příslibem, že na první slibné odbočce zahneme a tam to přijde, jsem nastoupila zpátka do auta.
A ta odbočka přišla. Zavedla nás do Seget Vranjica. Malé vesničky, kde v půlce června chcíp pes. Začali jsme obcházet apartmány u pláže a nakonec našli ten nejlepší. Z terasy by se dalo do moře skočit. Naprostá dokonalost.
Při poznávání vesnice nám ale vrkočil do cesty místní poloblázen a snažil se nám prodat všechno na co si vzpomněl.
Půjčte si loď – Ale já neumim řídit loď. – Jak neumíš…
Rakija, nou limit, riba nou limit, vino nou limit. A jestli se nevrátíte s úsměvem od ucha k uchu, vrátim peníze.
Přijeli jsme vysmátý jak leča, i když odjezd byl trochu napínavý. Toni nám vstoupil do života. Vyměnili jsme si fejsbůky a odjeli. Ještě dlouho jsme doma Toniho hlášky používali a bavili se tim.
A pak přišel rozchod. Ale konečně velmi smířlivej. Zůstali jsme bydlet blízko sebe a chodili spolu na pivo, protože jako kamarádi jsme si s V rozuměli víc, než jako partneři. A uplynuly dva roky. Jeli jsme mu vyzvednout první Apple Watch kamsi k německým hranicím a vidím to jako dneska. V. říká, že asi vyrazí do Chorvatska na pracovní dovolenou. Ptám se, jestli pojede zase „za Tonim“. A on že asi jo, že už to tam zná a má tam kamaráda. A jestli nechci je taky. On že bude makat a ať si program zařídim.
Jela jsem. Po příjezdu jsme Toniho zasypali Plzněma a kořalkou z Moravy a trávili u něj každý večer. Když došlo na vysvětlování našeho vztahu, nechápal, ale oči mu zasvítili. A tak to začalo. Pak jsem za ním znova přiletěla a strávila s ním sezonu a na konci září 2015 přistál on v Praze. A už tu zůstal.
Dneska máme už 6letého syna Toniho, kterému neřeknu jinak, než Toník nebo Tonda. A hádejte, s kým jsme se potkali v porodnici? Manželka mého ex V. porodila den přede mnou v Podolí synka Filipa. Filip bylo jméno, na kterém jsme se po dlouhých dohadech shodli pro toho našeho. Ale těsně před příjmem mi přišla sms od V., že už mají Filipa a jak jsem na tom. Zkratoval se mi mozek a měla pocit, že se naše děti nemůžou jmenovat stějně (jasně, že by mohly). A tak není Filip, ale Tonda, resp. Toni jr.
A to je příběh o tom, jak jeden člověk může ovlivnit nejen váš život, ale i život vašich dětí. Navíc mi do života přivedl i kocoura Pepu, ale to zase jiná kapitola.
S Tonim žijeme v Praze, rádi bychom zrekonstruovali chalupu, zařídit tam pár pokojů, udělat chorvatský gril, kde by se dělala peka a pekly ryby, v létě pronajímaly apartány a střídali naše krásné Česko s Chorvatskem. Snad se jedno zadaří.
Z holky, co Chorvatskem opovrhovala se stala milovnice téhle země a sepsala úžasný Diář do Chorvatska, který je zároveň průvodce, gastrorádce, plánovač i zápisník. www.pruvodcedochorvatska.cz
A jak se nám spolu žije v matičce stověžaté? V tomhle rozhovoru nás vyzpovídala Míša, která si zase z Itálie přivezla Itala. Do Brna 😀